AtlasZvířat.cz

Barmská kočka

Popis zvířete

Barmská kočka (thajsky: supalak znamená nosící štěstí, krásná a nádherná) je druh kočky domácí dělící se na dva poddruhy: americká barmská kočka a britská barmská kočka (nezaměňujte s „posvátnou barmskou kočkou“, kterou je birma). Většina soudobých barmských koček je potomkem jedné konkrétní kočky jménem Wong Mau, která byla dovezena v roce 1930 z Barmy do Ameriky. Většina organizací chovatelů koček nerozlišuje mezi dvě druhy barmských koček avšak ty které tak činí, nazývají typ vyšlechtěný britskými chovateli jako Evropskou barmskou kočku.

Původním zbarvením barmských koček je výhradně hnědá barva (sobolí), ale díky rokům selektivní plemenitby byla vyšlechtěna široká škála zbarvení. Jednotlivé kočičí asociace mají zcela jiná pravidla pro uznání jednotlivých barev pro plemeno barmské kočky. Barmské kočky jsou dobře známé pro svůj vřelý a přátelský vztah k člověku, stejně jako pro svou inteligenci. Velmi rády se hlásí o slovo a často vedou rozhovor se svými majiteli.

Charakteristika

Barmská kočka je ve Spojených státech řazena mezi orientální krátkosrsté kočky. Přípustná je u nich zlatá nebo žlutá barva oka, ačkoliv díky křížení s kočkami siamskými se může vyskytnout i modrá a zelená barva oka. Modré nebo akvamarinové oči jsou u barmských koček z genetické hlediska nemožné. Kožich je znám pro svůj lesk a je na dotek hedvábný. Jako jiné krátkosrsté kočky, kožich barmských koček nevyžaduje žádnou další péči. Evropský typ je vzhledově umírněnější, ale nesmí připomínat kočky orientální, zatímco americký typ je stavbou těla statnější. Barmské kočky jsou ve srovnání s jinými čistokrevnými kočkami známé svou dlouhověkostí, velmi často se dožívají 16 – 18 let. Barmské kočky jsou malé až středně velké kočky s váhou okolo 4-6 kg. Jsou ale těžší než se na první pohled zdá.

Barmky jsou podobně jako siamky upovídané, mají ale jemnější hlasový projev. Jsou orientované na člověka, se svým majitelem si vybudují silné pouto a rády jsou přítomny všem domácím aktivitám. Barmky jsou známé svou potřebou dostatečné pozornosti člověka, nejsou tak nezávislé jako jiná plemena a není vhodné, aby zůstávaly dlouhou dobu samy osamotě. Informace o plemeni dle organizace The Cat Fanciers' Association (CFA) hovoří o barmský kočkách, jako by u nich byl zcela odkřížen pud sebezáchovy, který velí utéct nebo bojovat. Další zdroje však hovoří o zřídka se objevující agresivitě vůči člověku, zejména ale o schopnosti barmských koček se velmi dobře bránit vůči jiným kočičím plemenům a to i výrazně větším než jsou ony samy.

Barmské kočky zůstávají hravé jako koťata do vysokého věku, jsou velmi pohybově nadané a hravé. V některých případech rády aportují nejrůznější předměty jako součást hry. Barmky je možné také vytrénovat ke skokům skrz obruč (podobně jako skákající kočky na jezeře Inla Lake v Barmě), barmky také rády jezdí autem a jsou dokonce i dokumentovány případy, kdy se účastní průzkumu jeskyní.

Historie

Nejstarší záznamy o kočkách barmského typu pocházejí z Thajska, později známého jako Siam. Série 17 básní doprovázených ilustracemi, psaných siamštinou z dob Ayutthaya, zmiňuje tři typy koček, které odpovídají známým plemenům. Jsou jimi Vichien Mat (siamské kočky), Si-Sawat (korati) a Thong Daeng (měděné kočky, dnes známé jako barmské.) Tyto kočky údajně obývaly Thajsko do doby než bylo napadeno v 18.století Barmou a vracející se vojáci mohli tyto chrámové kočky vrátit zpět do Barmy. Je nutné si ale uvědomit, že kočky z jihovýchodní Asie mají mnoho společných vlastností a až další cílený chov u nich upevňuje vlastnosti typické pro dané plemeno.

V roce 1871, Harrison Weir uspořádal výstavu koček v Crystal Palace. Zde byl vystaven pár siamských koček které velmi připomínali moderní americké barmské kočky, ale měli siamské odznaky. To znamená, že tyto kočky byly pravděpodobně velmi podobné soudobým tonkinským kočkám. Posléze se započali formovat organizace šlechtitelů koček, započali výstavy koček, ale trvalo řadu let než byla jednotlivá plemena vyšlechtěna. Na konci 19.století byly první barmské kočky v Británii považovány za čokoládové siamky a nikoliv za samostatné a svébytné plemeno, přičemž tento stav trval mnoho let a povzbudil tak chovatele ke křížení mezi barmskými a siamskámi kočkami s cílem přiblížit vzhled barmských koček kočkám siamským. Tyto kočky pomalu v Británii vymírali.

V roce 1930 dovezl Dr. Joseph Cheesman Thomson do San Francisca hnědou kočku jménem Wong Mau. Tak jako se stalo již dříve, mnoho chovatelů považovalo tuto kočku jednoduše za barevnou varianty siamské kočky, ale Dr. Thomson považoval její tělesnou stavbu za dostatečně odlišnou pro založení plemene nového. Jelikož nebyli k dispozici žádní kocouři stejného typu, byla Wong Mau křížena s Tai Mau, siamským kocourem s hnědými odznaky z Thajska. Wong Mau byla následně zpářena se svým synema jejich hnědí potomci byli nazváni barmskými kočkami. Organizace Cat Fancier's Association (CFA) předběžně uznala barmskou kočku v roce 1936 jako plemeno.

Ovšem díky pokračujícímu křížení se siamskými kočkami, které byly využívány pro rozšíření populace, původní typ byl ohrožen. Největší americká organizace sdružující chovatele koček, CFA, tak odložila 8.5.1947 rozhodnutí o přijetí barmských koček coby čistokrevného plemene. Tento odklad byl CFA v roce 1954 zrušen a do registru CFA byly zapsáni Gerstdale's The Princess of Re-Ru a Hassayampa Spi-Dar of Regal. V roce 1958 vypracoval nepřidružený klub United Burmese Cat Fanciers (UBCF) první jednoduchý plemenný standard pro posuzování barmských koček napříč jednotlivými organizacemi. Tento standard se od doby svého přijetí v podstatě nezměnil. Zmíněný standard se používá napříč americkými organizacemi, zatímco evropské organizace udržují svůj vlastní standard. V nedávné době The International Cat Association (TICA) a CFA začli s pořádáním vlastních výstav v Evropě, kde se posuzuje dle amerického standardu. Již v počátcích chovu barmských koček bylo zřejmé, že Wong Mau byla sama z genetického hlediska křížencem mezi siamským a barmským typem. Tito kříženci byly posléze dále odděleně šlechtěni a dnes jsou známi jako tonkanesky.

Historie tohoto plemene se v Anglii odvíjela zcela jinak. S chovem barem se v Británii nezačlo dříve než v roce 1945, kdy dovezli první kočky z barmy vracející se vojáci. Plemeno bylo v roce 1952 uznáno organizací Governing Council of the Cat Fancy (GCCF). V průběhu let 1949 až 1956 byla britská populace barmských koček rozšiřována o zvířata dovezena z Ameriky. Do roku 1952 byly v Británii odchovány tři generace a barmské kočky byly oficiálně uznány GCCF pod číslem 27. Do pozdního období roku 1960 byl genový fond barmských koček chovaných v Británii velmi úzký, většina barem byla potomkem 6 původních importů a barmsko/čínské hybridní kočky dovezené ze Singapůru. V roce 1969 byl genový fond rozšířen o kočky dovezené z Kanady.

V roce 1955 se v Anglii narodila první modrá barmská kočka. Následovali červená, krémová a želvovinová koťata během následujících desetiletí. Mnoho úsilí bylo věnováno odkřížení proužků z kožichu koček and také polemice které nové barvy budou ještě zahrnovány mezi barmské kočky. V Americe byly vyšlechtěny barmské kočky v barvě šampaňského (v británii označované jako čokoládové), ale jejich odchov byl zdržován neochotou klubů připustit, že barmské kočky mohou být i v jiné barvě než hnědé. V roce 1971 se narodilo první lilové kotě, tato barva se stala poslední plnou barvou která byla u barmek vyšlechtěna. V roce 1979 byly v Americe uznány barvy čokoládová (šampaňská), modrá a lila (platinová) jako samostatné plemeno, známé jako malajská kočka. V roce 1984 byly tyto barvy uznány pro plemeno barmské kočky. Skořicová, plavá, karamelová a meruňková barmská kočky byla odchována na Novém Zélandu v programu iniciovaném genetikem, doktorem Rodem Hitchmoughem. První skořicovou barmskou kočkou byl Arsenios Cinnamon Dram Boy. Od roku 1950 byly barmské kočky z Británie importovány do zemí Společenství národů a Evropy. Výsledkem čehož je Standard a bodovací systém v těchto zemích založen spíše na britském, než americkém modelu. Barmské kočky byly využity v chovu dalších druhů kočky domácí včetně (ale nevztahuje se pouze na tyto) kočky tonkaneských, bombajských a burmil.

Variety

Výsledkem oddělených chovných programů jsou britské barmské kočky odlišné od těch amerických. Britské barmské kočky jsou stavbou těla více podobné orientálním kočkám, mají více trojúhelnikovou hlavu, zatímco americké barmské kočky mají zavalitější a mají oblejší tělo, hlavu, oči a tlapky. Mají také znatelně plnější tváře a kratší čumák. U britských barmek se v současné době považuje za vážný problém, vedoucí až k diskvalifikaci, jak příliš americký vzhled, tak také zřetelný siamský vzhled. Od první chvíle kdy existovaly i jiné variety než původní sobolí/hnědá, docházelo k rozporům mezi chovateli koček, které variety budou považovány za barmské kočky. V Británii jsou uznané všechny níže uvedené variety a to britskou organizací Governing Council of Cat Fancy. V Americe je situace odlišná, jednotlivé organizace uznávají různé variety. Například Cat Fancier's Association uznává pouze první čtyři níže uvedené variety. Všechny niže uvedené variety se mají na těle postupně od zad směrem ke spodní části těla zesvětlovat. Proužky nebo tečky nejsou v žádném případě dovoleny.

Hnědá (Velká Británie), sobolí (USA) nebo tulení (Aus/NZ)
Modrá
Čokoládová (Velká Británie) nebo šampaňská (USA)
Lila (Velká Británie) nebo platinová (USA)
Červená
Krémová
Hnědě želvovinová
Čokoládově želvovinová
Lilově želvovinová
Modře želvovinová

Variety s omezeným uznáním:

Skořicová
Plavá
Skořicově želvovinová
Plavě želvovinová
Karamelová
Karamelově želvovinová
Meruňková

Genetika

Hnědá barva kožichu barmských koček je způsobena barmským genem (cb), jedním ze tří albionických genů, které způsobují redukci vytvářeného pigmentu, která mění černou na hnědou a zesvětlují všechny ostatní barvy. Působení tohoto genu má za následek omezené množství pigmentu na nejteplejších částech těla, chladnější části těla, jako obličej, uši, ocas a tlapky, jsou tedy tmavšího odstínu. Omezená tvorba pigmentu je zřetelná zejména u malých koťat.

Barmský gen je přítomen i u jiných plemen, zejména u zavedených plemen rexů, kde je nejlépe zřetelný v homozygotní formě (cbcb) a je pojmenován Sepia nebo barmské ředění a může být kombinován také se siamským genem (cbcs) a utváří norkové zbarvení nebo tmavé odznaky. U singapurských koček je barmský gen přítomen vždy v homozygotní formě a je kombinován s genem ticked tabby. Další kdo nese tento gen jsou také nemodrooké sněžné bengálky. Existuje však i plemeno koček asijských, které jsou s barmkami, mají shodnou stavbu těla, ale vyskytují se v barvách, které u barmských koček nejsou uznané.

Polemika

V předešlých třiceti letech probíhala polemika ohledně vzhledu tohoto plemene, nyní se chovatelé barem dělí na dva tábory. Američní chovatelé preferují moderní barmskou kočkou (americký typ), které mají krátké nosy a kulatější hlavy. Organizace CFA v roce 1980 deklasovala tradiční / britské barmské kočky. Opačný postup zvolila britská organizace GCCF, která zakázala registraci všech z Ameriky importovaných barmských koček s cílem uchovat tradiční krevní linie.

Polemika se točí okolo faktu, že moderní barmské kočky v některých případech nesou alelu pro defekt hlavy, který je smrtelný. Defekt hlavy se zřídka objevuje u tradičních barmských koček. Jeho rozšíření v amerických liniích je vystopováno ke kočce jménem Good Fortune Fortunatas, která je pěknou ukázkou moderního typu, ale zmíněný defekt existoval u barmských koček ještě před Fortunates. Tento jedinec byl však značně využit v chovu barmských koček v USA a dnešní výstavní americké barmské kočky obvykle v rodokmenu mají tuto kočku zastoupenu.

Chovatelé moderních barmských koček pokračují se svými liniemi v dobré víře, neboť postižená koťata se rodí mrtvá nebo se u nich v raném věku přistoupí k eutanazii. Nelze však sterilizovat všechny možné nositele defektu hlavy, neboť by tím silně utrpěl genový fond amerických barmkých koček. Tento problém nemusí znepokojovat majitele mazlíků, kteří se s tímto problémem nemohou potkat. Chovatelé však doufají, že alela způsobující defekt hlavy bude odkřížena za pomoci genetického testu, který však ještě nebyl objeven.

Doktor Leslie A.Lyons z Kalifornské univerzity Davis vede výzkum jehož snahou je lokalizovat gen způsobující defekt hlavy. Výsledek tohoto výzkumu může být velmi užitečný, protože alela způsobující defekt hlavy se, jak se zdá, projevuje recesivně nebo epistaticky, tudíž jeho odkřížení pouhým vyřazením postižených zvířat je velmi zdlouhavý proces, pokud je vůbec reálná šance na úspěch.

Tento popis byl převzat z Wikipedie.
Originální popis na Wikipedii

Podobná zvířata: