AtlasZvířat.cz

Ve zkratce

  • Český název
  • Kočka horská
  • Latinský název
  • Leopardus jacobita

Taxonomie

Říše:živočichové
Kmen:strunatci
Třída:savci
Řád:šelmy
Čeleď:kočkovití
Druh:kočka horská

Váhy a míry

  • Výška v kohoutku:
  • 36 cm
  • Délka:
  • od 57 do 64 cm
  • Délka ocasu:
  • od 35 do 48 cm
  • Hmotnost:
  • od 4 do 7 kg

Stav ohrožení

  • Ohrožen

Facebook

Kočka horská

Kočka horská
(Leopardus jacobita)

Popis zvířete

Kočka horská (Leopardus jacobita) je jedna z nejvzácnějších a nejméně známých kočkovitých šelem. Je to malá kočka připomínající zmenšeného sněžného leoparda a stejně jako on obývá vysoké hory, vrcholky jihoamerických And.

Synomyma

- Felis jacobita
- Oreailurus jacobita

Popis

Kočka horská je o něco málo větší než kočka domácí. Nápadný je velmi tlustý a dlouhý ocas. Zvláštností kočky horské jsou některé znaky na lebce, přesněji velká, dvoukomorová sluchová výduť (bulla tympanica)

Srst je hustá a dlouhá, na hřbetě až 4 cm, 3,5 cm dlouhé chlupy vyrůstají na ocase. Základní barva je stříbrošedá nebo popelavá, hnědošedá nebo načervenalá. Tmavší, na těle nepříliš zřetelná kresba je tvořená rezavými rozetami na bocích a pruhy. Končetiny jsou mourované, s černošedou kresbou. Břicho je světlejší, s tmavými tečkami, ušní boltce jsou vždy šedé. Ocas je kroužkovaný, kroužků bývá šest až devět, u mladých zvířat jich bývá i více a jsou tenčí. Někteří jedinci mají špičku ocasu bílou.

Kočka horská bývá zaměňována s horskou formou kočky pampové, jejíž areál se překrývá s místy výskytu kočky horské (sympatrický výskyt). Srst kočky pampové je spíše žlutohnědá s tmavší, výraznější kresbou. Také má kratší ocas.

(pozn. sluchová výduť je dutý výběžek spánkové kosti pod kostěnným zvukovodem).

Rozšíření a stanoviště

Kočka horská obývá skalnaté vysokohorské pouště Andských vrcholů v nadmořské výšce nad 3000 m n. m. Areál jejich výskytu je pruh táhnoucí se od severního Chile a severozápadní Argentiny na jih Peru a do jihozápadních oblastí Bolívie.

Žijí na skalnatých, velmi suchých a chladných vrcholech vysoko nad hranicí lesa. Vegetace je tvořena zakrslými trávami a keři. Také se vyskytují na vysokohorských vlhkých loukách a vzácně i při hranici sněhu. Největší nadmořská výška, ve které byla kočka horská spatřena, je 5100 m n. m.

Areál kočky horské není a nemůže být jednotný, protože náhorní plošiny jsou rozděleny hlubokými údolími.

Biologie

O chování kočky horské je toho známo jen velice málo. V posledních 25 letech bylo zdokumentováno méně než 10 pozorování kočky horské v jejím přirozeném prostředí, a žádná kočka není chována v zajetí. V zoologických sbírkách na celém světě je pouze pět lebek této vzácné kočkovité šelmy. Teprve v dubnu 2004 se podařilo odchytit jednu samici a vybavit jí telemetrickým obojkem, následně bylo odchyceno a označeno ještě dalších devět jedinců. Sledování ukázalo, že kočky horské jsou aktivní hlavně v noci nebo jsou diurnální (aktivní za soumraku a za úsvitu). Jsou samotářské a nebojí se lidí (Yensen and Seymour, 2000).

Jejich hlavní kořistí jsou pravděpodobně činčily, na jejíchž lov jsou specializované; jejich hlavní kořistí je činčila krátkoocasá a činčily rodu Lagidium, jako je činčila ušatá nebo činčila horská. Pravděpodobně loví také další malé hlodavce, jako je tukotuko, malé ptáky a plazy.

Pokusy vybavit obojkem i další kočky horské byly ukončeny poté, co byla první označená samice nalezena mrtvá v pytlácké pasti.

Ohrožení

Kočka horská je v celém svém areálu velmi vzácná, odhaduje se, že na celém světě žije méně než 2500 rozmnožujících se jedinců. Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem není ohrožována dvěma nejčastějšími příčinami vymírání druhů - ztrátou životního prostředí a ilegálním lovem ve velkém. Na náhorních plošinách, kde kočka horská žije, je totiž velmi malá hustota lidského osídlení, a kočky horské jsou příliš vzácné, než aby se vyplatilo je lovit kvůli kožešině.

Indiáni je nazývají titi a považují je za posvátná zvířata. Vycpané kočky nebo jejich kůže jsou používány při ceremoniích, které mají zajistit dobrou úrodu anebo vysokoprodukčnost domácích zvířat. V severní Bolívii a Chile existuje další pověra - kdo spatří kočku horskou, musí jí zabít, jinak ho stihne smůla. Pytlačení, společně s fragmentací populace, je největším rizikem pro přežití druhu.

Dalším důvodem, proč jsou kočky horské tak vzácné, může být jejich potravní specializace. Činčily žijí v malých koloniích (max 60 jedinců) a jejich výskyt je roztroušený. Proto má kočka horská velké teritorium a malou populační hustotu. A existují teorie, že hlavní kořistí kočky horské je (byla) jen jeden druh činčily, činčila krátkoocasá, jejíchž populace byla zmasakrována kvůi kvalitní kožešině na počátku 20. století. Činčila krátkoocasá je v současnosti kriticky ohroženým druhem, je dokonce možné, že v přírodě vyhynula. I ostatní druhy činčil byly a jsou loveny. Je-li kočka horská potravním specialistou, hlavní příčinou vzácnosti kočky horské by pak byl nedostatek potravy v důsledku nadměrného lovu její hlavní kořisti člověkem.

Oficiálně je kočka horská chráněná ve všech čtyřech státech, kde se vyskytuje, Washingtonská úmluva jí zařazuje v příloze I.



Tento popis byl převzat z Wikipedie.
Originální popis na Wikipedii