AtlasZvířat.cz

Ve zkratce

  • Český název
  • Liška obecná
  • Latinský název
  • Vulpes vulpes

Taxonomie

Říše:živočichové
Kmen:strunatci
Třída:savci
Řád:šelmy
Čeleď:psovití
Rod:liška
Druh:liška obecná

Váhy a míry

  • Výška v kohoutku:
  • od 30 do 40 cm
  • Délka:
  • od 100 do 140 cm
  • Délka ocasu:
  • od 35 do 45 cm
  • Hmotnost:
  • od 4 do 12 kg
  • Rychlost:
  • 40 km/h

Biologická data

  • Délka březosti:
  • od 50 do 56 dnů
  • Počet mláďat:
  • 4

Mapa výskytu

vyskyt

Facebook

Liška obecná

Liška obecná
(Vulpes vulpes)

Popis zvířete

Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.

Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.

Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus.

Popis

Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.

Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 316/317. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

Chování (Etologie), rozmnožování a potrava

Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe nebo osidlí noru po jiné zvěři. Jedna má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést.

V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Prohlédnou asi za 14 dní a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.

Matka obstarává mláďatům masitou potravu zhruba podobnou, jako je ta, kterou konzumuje sama. Najdeme v ní různá mláďata zajíců, srnek či další zvěře nebo i nějakou uloupenou drůbež. Hlavní podíl ale tvoří většinou myši a hraboši. V chudších časech se může liška živit (resp. přiživovat) i brouky, žížalami a měkkýši. Potravu si občas zpestřuje a doplňuje různými plody. Není striktní lovec, vezme zavděk i zdechlinou. Svůj revír v okruhu 6-8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.

Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.

Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes.

Liška a nemoci

Lišky trpí prašivinou a též i vzteklinou; ty mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti druhé nemoci se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.

Liška a lidé

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách. V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.

Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede. V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.

Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví „Vulpes non iterum capitur laqueo“, které se překládá jako „Liška se nedá chytit dvakrát“.

Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce.

Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou.

V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů.

Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Liška pouště.

Myslivost

Liška obecná je myslivci považována za škodnou a je povolen její celoroční odstřel. Odborníci argumentují jejím přemnožením (únosný stav je jedna liška na 500 ha, stavy jsou často dvacetinásobně vyšší) a rizikem přenosu vztekliny na jiná zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo spíše o ojedinělé případy.

Myslivci mohou využit více způsobů odstřelu, a to:

norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) je liška vytlačena z nory, liščata pes vynese po odstřelu lišky

hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit

čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají -návnady - tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada

šoulačka - pomocí stop, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat dojde k odstřelu

vábení - pomocí vábniček (např. zaječího vřeštidla nebo myškovačky) lze přivábit lišku z velké vzdálenosti.



Tento popis byl převzat z Wikipedie.
Originální popis na Wikipedii

V kterých českých ZOO je k vidění