Známé také jako

• Vískača nížinná

Taxonomie

Váhy a míry

Biologická data

Popis zvířete

Vískača, vědecky známá jako Lagostomus maximus, je fascinující hlodavec, který se vyskytuje v Jižní Americe. Tyto zvířata obývají suché oblasti, pampy a savany, a jsou nejčastěji vidět v Argentině, Bolívii a Paraguayi. Vískača patří do čeledi vizkačovitých (Chinchillidae) a je jediným žijícím druhem rodu Lagostomus.

Vískača dorůstá délky asi 45 až 70 centimetrů a váží mezi 2 až 8 kilogramy. Má robustní tělo pokryté krátkými, hrubými chlupy, které jsou na hřbetě šedavě hnědé a na břiše bílé. Její hlava je velká a široká s malými, zaoblenými ušima a velkými, svítivými očima, které jí umožňují vynikající vidění za šera a v noci. Její nohy jsou poměrně krátké, ale silné, s ostrými drápy, které jsou ideální pro kopání.

Vískača je známá svými dlouhými, silnými předními zuby, které používá k hlodání kořenů a rostlin. Je to všežravec, který se živí převážně rostlinnou stravou, včetně trav, listů, větví a kořenů, ale také hmyzem a menšími druhy savců.

Vískačy jsou sociální zvířata, která žijí v rozsáhlých koloniích složených z několika desítek až stovek jedinců. Tyto kolonie si budují rozsáhlé podzemní nory, které mohou mít až několik set metrů a zahrnují společné obytné prostory, sklady potravy a dokonce i toalety.

Vískačy jsou monogamní, což znamená, že se páří se stejným partnerem po celý život. Samice rodí jedno mládě ročně, které je plně osrstěné a očima otevřené. Matka se o mládě stará až do doby, než je schopné se o sebe postarat samo.

Jednou z nejzajímavějších charakteristik víškač je jejich způsob komunikace. Tyto zvířata jsou známá tím, že používají různé zvuky a pohyby k vyjádření nálady, varování před nebezpečím nebo k vyvolání páření.

I přes svou adaptabilitu a odolnost vůči drsným podmínkám je víškača stále ohrožena ztrátou přirozeného prostředí a nelegálním lovem pro jejich kožešinu. Je důležité chránit tato zvířata a jejich přirozené prostředí, aby byla zachována jejich populace i pro budoucí generace.